Lidi se rádi bojí, ale ideálně v bezpečí domova, kde se nic nemůže stát. Není nic lepšího, než být usazen na kanapi s popkornem v ruce a nechat se děsit a strašit béčkovým hororovým filmem ideálně americké produkce. Instantně si dávkujeme esence strachu a děsu a pak se odlepíme z gauče, vypneme televizi a jdeme spát. Opatrně se koukáme, jestli za závěsem na nás nevykoukne bubák.
Horor má v člověku vyvolat silné emoce hrůzy, zděšení a šok. Člověk tyto emoce potřebuje, neboť v dnešní ultra bezpečné době si všichni musíme připomínat, že relativní pohodička se může změnit v horor. Málokdo si uvědomuje, že za hodinu tady už nemusí být. Strach neřadíme mezi emoce, kterými se chlubíme. Většina lidí se stydí přiznat se, že se bojí. Jako by nejzákladnější pocit byl něco špatného, proto horor jako umělecký žánr nestojí na podestelu umění. Byť se velmi dobře prodává.
V moderní beletrii nenalezneme moc velikánů, kteří se proslavili psaním hororu. Byť výjimky tu jsou. Ve 20 století je to Stephen King, Raye Bradbury a následovník Poeova díla Howard P. Lovercraft. Stephen King je žijící král hororu, kterého mám rád. Jeho řemeslně napsané knihy si rád přečtu. Svým způsobem převzal žezlo od amerického velikána Howarda Phillipse Lovecrafta, který není v mainstreamu až tak známý jako je S. King, ale jeho dílo opravdu stojí za to.
Jeho hrdinové mají zpravidla šílené nutkání dovršit své konání stůj co stůj, i přes možné problémy. Tento zakladatel moderního hororu má i po osmdesáti letech od své smrti, co říct. Lovecrafta jsem objevil snad jako desetiletý. Název sbírky stejně jako sbírku samotnou už dávno odvál čas. Jen jméno Lovecraft mi utkvěl v paměti a především emoce, které jsem měl při čtení jeho povídek plné mystiky. Text doprovázela skvělá ilustrace od Káji Saudka.
Nakladatelství Argo vydalo sbírku povídek Smyčka Medúzy a jiné příběhy. Pod jednotlivými povídkami není Lovecraft podepsán jako autor, ale jako ghostwriter. Byl tedy autor, který psal pro jiné autory, popřípadě pomáhal při vzniku povídek. Mnohdy jen motiv je původní od podepsaného autora, ale příběh sám nese jednoznačně rukopis díla. Tuto sbírku sestavil znalec a obdivovatel Lovecrafta, S. T. Joshim. Člověk si může říkat, proč autor formátu Lovecrafta měl potřebu psát za jiné příběhy. Lovecraft byl člověk vzdělaný, ale stejně jako Poe měl finanční problémy. Dnes by byl milionářem, ale tehdy se musel spokojit s nízkými honorářem. Proto psal pro a za jiné. Málokdy mu bylo přiznáno spoluautorství. Mnohdy za spolupráci si neřekl ani cent. Vzniklo tak mnoho povídek, které nesou znaky jeho díla, ale přesto jsou podepsané někým jiným.
Sbírka povídej Smyčka Medúzy právě obsahuje příběhy, pod kterými tento geniální autor není podepsaný, ale jsou mu přisuzované – minimálně jako spoluautor. Příběhy mají díky autorství minimálně dvou autorů kolísavou úroveň.
Většina mýtů a legend využívá strach k ponaučení. Příběhy o démonech, upírech nalezneme v těch nejstarších záznamech na světě. Mnohé pohádky jako o Karkulce, perníkové pohádce nejsou nic jiného než zlidovělé horory. Přeci je strašné být sežrán vlkem nebo se upéct v peci nebo být v moci Medúzy, která Vás uhrane a už nepustí.
Ve spojitosti s hnutím „Black lives matter“ se brzo Lovecraft ocitne na černé listině jako autor rasisticky laděné literatury. Právě v povídce Smyčka Medúzy je příběh zakončen odstavcem: „Bylo by příliš ohavné, kdyby věděli, že někdejší dědička River-side – ta prokletá Gorgona nebo lamia, jejíž odporné zakroucené hadovité smyčky vlasů se jistě dosud vampyricky ovíjejí kolem malířovy mrtvoly ve vápenném hrobě pod zuhelnatělými základy – byla kdovíjak nepatrně a jemně, ale pro zraky génia přesto nepochybně, také dědičkou předvěkých plazivých bytostí ze Zimbabwe. Není divu, že si tak dobře rozuměla s tou starou čarodějnicí Sofonisbou – vždyť i Marceline, ač v klamě menší míře, byla černoška.“
Jsem rád, že nejsme v Americe a že se můžeme těšit objevováním pro mě neznámou kapitolou života otce moderního hororu.
