V jednom z předchozích zaměstnání jsem měl nespočet kolegů, kteří byli v práci nespokojení, absolutně je práce neuspokojovala. Za neuspokojivou práci dostávali relativně dobře zaplaceno včetně zajímavých bonusů. Mohli kdykoliv odejít a najít si naplňující práci, ale většinou za nižší finanční ohodnocení. Kvůli pocitu finančního bezpečí jsem po dobu čtyř let i já chodil každodenně do práce, ve které jsem nerostl, a navíc zažíval permanentní stres.
Nakonec jsem zariskoval, rozjel podnikání, odešel z práce, přestěhoval se do nového města a získal práci, kde se mohu realizovat. Kolegové však zůstali. Jenže společnosti se transformují, trvale vyhledávají nejlepší alokaci firemních zdrojů. V následujících měsících po mém odchodu došlo v rámci úspor k redukci bonusů, stagnaci mezd a zvýšení tlaku na výkon a vše umocnila nejistota, protože část pozic byla přesuhuta pryč.
Jednou z největších překážek pro osobní i kariérní posun je iluze bezpečí. Iluze je pouhý klam. Ze dne na den se život může obrátit vzhůru nohama a ještě udělá pro umělecký dojem excelentní vývrtku. Anajednou se život sesype jako domeček z karet. Ze dne na den lze přijít o práci, zdraví, rodinu, domov… Stačí v rozrušení sednout za volant a rázem všechno může být jinak.
Bezpečí je klam, který jsme si kolektivně vysnili a sníme v něm dál. Pravé nebezpečí je v tom, že neprožíváme každý den opravdu na plno. Fungujeme na automatického pilota, který udržuje kurz v bezpečné letové hladině. Výkyvy jsou nežádoucí. Vše prosím v komfortní zóně, kde nám nic nehrozí. Každá turbulence vyvolává paniku a strach.
V životě, ve kterém nic neriskujeme a nic nám nehrozí, je pěkná nuda. Já takový život žil a snad částečně i žiji. Ale čím častěji vypínám autopilota, tím intenzivněji prožívám zážitky, přátelství, vztahy. Jsem spokojený, šťastný. Ne nadarmo se říká, že v životě jsou jisté dvě věci: daně a smrt. Skoncujme s prací, která nás ničí. Opusťme vztahy, ve kterých jsme nešťastní. Zariskujme. Žijme.
