Vyrůstal jsem v devadesátých letech ve slezském hornickém městě. Spolu se mnou do školy chodil spolužák, jehož tatínek pocházel odněkud z Afriky. Byla to snad jediná černošská rodina ve městě. Ve městě byl ale obrovský národnostní i sociální mix, takže sice to byla jediná černošská rodina ve městě, ale žili tam i romské, polské, slovenské, české a možná i ukrajinské a německé rodiny. Byli jsme ve věku, ve kterém jsme odlišnosti neřešili. Byl to prostě kamarád.
Co však bychom dělali, kdyby jednou někdo poukázal na jeho jinakost – barvu kůže? Je zajímavé, že pokud někdo na něco nepoukáže, tak většinou to nikdo neřeší. Stačí jeden blbec, který strhne lavinu. Čas od času se mohl objevil zlý kluk, který by měl rádobyvtipné průpovídky: „Černoušek Bubu má černou hubu“ nebo by přišel s drastičtější průpovídkou: „Černoušek Bubu má rozbitou hubu“. Mnozí by se tomu smáli. Naprostá většina by ho nechala to říkat, byť by s tím nesouhlasili. Člověk nemusí mít zrovna jinou barvu kůže nebo sexuální orientaci. Stačí mít pouze pihy, křivé nohy, nohy do O, zrzavé vlasy a všímavce, který rád své okolí ponižuje. Člověk nemusí mít ani pihy, ani křivé nohy, nohy do O či zrzavé vlasy – stačí mít krásné jméno Tereza. Hned se najdou lidi, kteří budou neustále opakovat „Tereza – má v zadku železa…- “ a dotyčná holčička je ze svého jinak krásného jména nešťastná.
Klukovi z knížky se objevili na těle bílé skvrny a už se jich nezbavil. Nejdříve si s tím děti hrály, pak přišly s přezdívkou Batika (později Strakáč) a posmívaly se mu.
„Nejdříve jsme si já ani ostatní děti skvrn nevšímali. Hráli jsme si spolu. Měli jsme se rádi. Dělali jsme lumpárny. Hádali jsme se. A udobřovali jsme se.
„Ale potom to bylo jiné. Batiko! Batiko! Volali na mě Tioni. „Vypadáš jako dalmatin!“ říkali mi.
„Nevypadám!“ odpovídal jsem.
„Ale jo! Dalmatine, haf, haf, haf! Dalmatine, haf, haf, haf!“ štěkali na mě Tioni.
Děti umí být velmi kruté. Křehkou dětskou duši dokáží velmi ranit. Posmívání kamarádů je nejvíce zraňující. To člověku tečou slzy po tváří a snaží se pochopit, proč ti, které má rád, ubližují. Pak odchází i jiní kamarádi… Po určitém čase svůj vztek a frustraci ztrápená duše vybije na jiném nešťastníkovi. Stejně jako Strakáč si svůj vztek vybil na dvou dětech, ale velmi brzo pochopil, že udělal něco opravdu ošklivého. Ublížil jim. Naštěstí brzo pochopil, co za zlou věc učinil, a svěřil se jim, že ani on vlastně není dokonalý. Jeho upřímná zpověď a omluva je spojila a časem vzniklo opravdové přátelství.
Strakáč pochopil, že nemůže být silný, když se bude utápět v sebelítosti nebo když se nechá šikanovat. Jednou se pomaloval barvami tak, že byl opravdu strakatý. Smál se, stejně jako jeho kamarádi a rodiče. Všichni tři kamarádi se pomalovali a ustrojili se. Všichni se smáli společně. I Tioni se smáli. Strakáč a jeho kamarádi už nebyli slabí, ale silní.
Je to neobyčejný příběh, který dětem pomůže pomoct pochopit, že je normální být odlišný, jiný. Že ve své podstatě jsme si všichni vlastně podobní.
Autorem knihy Strakáč a Tioni je Daniel Rušar, lektor osobního rozvoje. Ilustrátorkou knížky je Adéla Režná.
Publikováno na LaCultura.cz.
