Planeta Země je úžasné, jedinečné místo ve vesmíru. Možná jediné svého druhu. Život na planetě ještě překypuje životem, ale během posledních sedmdesáti let významně ubylo divočiny a vyhynulo bezpočet rostlin a zvířat. Počet lidí neustále exponenciálně roste. Přírodní ekosystémy založené na rozmanitosti trpí pod činností člověka. Možná už není cesty zpátky a člověk si říká o pořádnou ránu. Dožijeme se doby, kdy vymýtíme poslední divočinu a pobijeme poslední svobodné zvíře?
Sir David Attenborough je světoznámý popularizátor přírody. Svůj život zasvětil BBC a dokumentování přírody. Za jeho života se svět významně změnil. Divočiny ubylo, džungle nejen v Indonésii ustoupily palmě olejné. Brazílie a africké státy plundrují nenahraditelné přírodní bohatství. Škody, které se napáchaly, těžce lze vzít zpět. Proto Attenborough svým dílem upozorňuje na úpadek druhové pestrosti na Zemi a vyzývá k ochraně druhů.
Přesto jeho poslední knížka Život na naší planetě: Mé svědectví a vize pro budoucnost nemaluje budoucnost černě. Tato kniha je otevřenou zpovědí muže, který přírodě zastavěti veškerý svůj život. Naděje tu stále je. Hledá cestu, způsob, jak zvrátit nepříznivý vývoj. Zachránit přírodu, planetu a člověka. Člověk musí chránit biodiverzitu. Bez ní jsme jako živočišný druh odsouzeni k vyhynutí.
Čím jsem starší, tím si více uvědomuji, jak je příroda mimořádně křehká. Plundrujeme ji, nevážíme si toho nejvzácnějšího, co jako živočichové máme. Lidé se nadřadili veškerému životu. Bojím se, že velmi brzo přijde pád, pokud pár vteřin před koncem neuhneme z cesty sebedestrukce. Stejně jako David Attenborough doufám, že možnost tu ještě je.
David Attenborough je nejznámějším britským tvůrcem přírodovědných filmů. Ve své dosud nejosobnější a nejotevřenější zpovědi se ohlíží za svým životem a historií vývoje života na Zemi. S pomocí ohromujících statistik truchlí nad ztrátou divočiny a přichází s vlastní vizí budoucnosti. Hlasem sira Davida Attenborougha promlouvá k čtenáři Ladislav Frej.
Ukázku z audioknihy naleznete na stránkách Audiotéky – zde.
Zdroj: www.lacultura.cz
